- +420 721 896 231
- stavime@kamennezdi.cz
Proč vypadají staré vesnice na Kokořínsku jinak než na Blatensku, Jesenicku nebo pod Džbánem? Jedním z důvodů je kámen, který ležel přímo pod nimi. Než bylo levné převážet stavební materiál přes celou republiku, používalo se především to, co poskytovala okolní krajina. Pískovec, opuka, vápenec, žula, granodiorit, břidlice nebo čedič se tak nepropsaly jen do jednotlivých staveb. Pomáhaly vytvořit charakter celých regionů.
Kámen najdeme na starých domech a stodolách, ale často ještě výrazněji na jejich podezdívkách, ohradních zdech, branách, zápražích, schodech, studnách, tarasech, cestách nebo drobných stavbách v krajině. Někde se díky dobré opracovatelnosti dostal do pravidelných kvádrů a zdobených portálů. Jinde tvrdost horniny vedla k mohutným nepravidelným stěnám, masivním schodům nebo dlažbě.
Právě tady vzniká jednoduchá, ale podle nás důležitá myšlenka: nejpřirozenější kámen pro dané místo bývá často ten, který z něj sám pochází.
Není to zákaz dovézt jiný materiál. Některý místní kámen nemusí být pro konkrétní použití technicky vhodný, původní lom už nemusí existovat a kvalitní stavební kámen se samozřejmě obchodoval i v minulosti. Pokud ale stavíme zeď, opravujeme starou usedlost nebo upravujeme zahradu, má velkou hodnotu nejprve zjistit, z čeho se v dané oblasti stavělo dříve a proč.
Národní památkový ústav upozorňuje na zajímavou věc: při pozorném pohledu na staré venkovské stavby lze často podle jejich kamenných konstrukcí odhadnout geologické složení okolní krajiny.
Dává to logiku. Sedlák, zedník nebo kameník většinou nepotřeboval kámen z druhého konce země. Materiál získal z obecního lomu, malého lomečku na vlastním pozemku, z povrchových balvanů, z polí, při kopání základů nebo z většího lomu v blízkém okolí.
Výsledek nebyl jednotný. Geologie určovala materiál a materiál částečně určoval řemeslo.
Pokud vás zajímá spíš technické srovnání jednotlivých hornin při samotné stavbě, máme samostatný přehled druhů kamene a jejich vlastností. Tady se podíváme na jinou otázku: kam jednotlivé kameny v Česku patří.
Než se pustíme do jednotlivých oblastí, je potřeba jedno důležité upřesnění. Geologie samozřejmě nerespektuje hranice dnešních krajů ani okresů.
Například „Mělnicko“ nelze jednoduše vybarvit jedním kamenem. Směrem ke Kokořínsku se výrazně prosazuje pískovec, jinde se charakter podloží i tradičních stavebních materiálů mění. Podobně ani celé Táborsko nebo celá Vysočina nejsou jedním žulovým blokem.
Následující přehled proto není geologickou mapou republiky. Jde o 15 reprezentativních kamenných oblastí, kde je vztah mezi místní horninou, těžbou, řemeslem a podobou staveb zvlášť dobře čitelný.
| Oblast | Typický kámen | Charakteristický otisk ve stavbách |
|---|---|---|
| Džbánsko, Rakovnicko, Slánsko | Opuka | Zděné stěny, stodoly, hospodářské stavby, ohradní zdi |
| Kokořínsko a Mšensko | Pískovec | Štuky, podezdívky, chlévy, brány, zídky, skalní sklepy |
| Broumovsko | Pískovec | Portály statků, ostění, hospodářské stavby a kamenické detaily |
| Hořicko | Hořický pískovec | Kamenické články, brány, schody, ostění a drobná architektura |
| Český kras a Berounsko | Vápenec | Ohradní zdi, stodoly, tarasy a zídky |
| Moravský kras | Vápenec | Staré stodoly, terasy, zahradní a ohradní zdi |
| Sedlčansko | Porfyrický granodiorit | Mohutné zdivo, sokly, schody, dlažba a ohradní konstrukce |
| Blatensko | Blatenský granodiorit | Domy, hospodářské zdi, ohrady, studny, koryta a cesty |
| Písecko | Granodiority a žuloruly | Základové zdivo, sokly, cesty, dlažba a místní stavební kámen |
| Mrákotínsko a Telčsko | Žula | Schody, prahy, sokly, dlažby, koryta a kamenické prvky |
| Žulovsko a Jesenicko | Slezská žula | Stavební kámen, prahy, koryta, dlažby a obrubníky |
| Liberecko a Jizerské hory | Liberecká žula | Kamenné části horských staveb, sokly, schody a kamenické prvky |
| Budišovsko a Odersko | Břidlice | Střechy, zdivo, obklady, dlažba a celé drobné stavby |
| Českolipsko a Kamenicko | Čedič | Cesty, sokly, opěrné zdi a kamenné plotové sloupky |
| Maletínsko | Maletínský pískovec | Domy, portály, ostění, zdi, kříže a kamenické detaily |
Jedním z nejvýraznějších českých regionálních kamenů je džbánská opuka. Jde o světlou až šedobílou, žlutou či žlutohnědou sedimentární horninu, která se díky své opracovatelnosti velmi dobře uplatnila ve zdivu.
Pokud projíždíte krajinou mezi Rakovníkem, Slaným, Louny a oblastí Džbánu, opuka není jen geologický pojem. Je přímo součástí obrazu některých vesnic.
Významnou lomovou oblastí jsou Hředle a Třeboc u Rakovníka. U Hředel se opuka těží i dnes jako dekorační a stavební materiál a v Třeboci funguje opukový lom. Vedle větších lomů ale krajina historicky obsahovala řadu menších míst, odkud si kámen obstarávaly okolní obce.
Oficiální popis lomu u Hředel označuje opuku za někdejší hlavní stavební materiál okolních vesnic. Setkáme se s ní na hospodářských stavbách, stodolách, zděných částech usedlostí, podezdívkách a ohradních zdech. Typický je také režný, tedy neomítnutý povrch, na kterém zůstává samotný kámen přiznaný.
Opuka se poměrně snadno upravuje do menších pravidelných kamenů. Výsledné zdivo proto může působit jemněji a pravidelněji než například stěna z velkých jihočeských granitoidů.
Její šedobílá až teple žlutá barva navíc přirozeně ladí s hlínou, dřevem, vápennými omítkami a barvami zdejší krajiny. Právě tento materiálový soulad je jednou z věcí, které se při použití náhodně dovezeného kamene obtížně napodobují.
Dobrá opracovatelnost opuky umožnila pracovat s relativně pravidelným zdicím materiálem i bez techniky, kterou máme dnes. Současně ale platí, že opuka není jedna jediná hornina se stejnými vlastnostmi. Jednotlivé vrstvy a lokality se mohou výrazně lišit odolností vůči vodě a mrazu.
Její vlastnosti podrobněji rozebíráme v článku Co je opuka a kdy se hodí na stavbu.
Pokud opravujeme starou stavbu pod Džbánem nebo zde budujeme zahradní zídku, opuka může být z hlediska vzhledu velmi logickým materiálem. Neznamená to ale použít jakoukoliv opuku na jakékoliv místo. U exponovaného soklu, koruny zdi nebo místa silně namáhaného vodou potřebujeme znát vlastnosti konkrétního kamene.
Kokořínsko je nádherným příkladem regionu, kde se přírodní pískovcová krajina přímo propsala do staveb. Snadno opracovatelný pískovec se zde používal v podobě lomového kamene i pravidelných kvádrů, kterým se regionálně říkalo štuky.
Významná byla lomová oblast kolem Mšena a Mšeného-lázní. Známým místem je Brožova skála. Pískovec se v oblasti těžil po staletí, výrazný rozvoj těžby přišel ve 20. a 30. letech 20. století. V Brožově skále byla těžba později obnovena, provoz společnosti Mšenské pískovce je však podle jejího současného webu od roku 2022 dočasně pozastavený. Jde tedy o dobrý příklad lokality, kde je třeba rozlišovat historickou lomovou oblast od aktuálně dostupného materiálu.
V Nosálově jsou pískovcové kvádry doložené v přízemních částech staveb, na hospodářských objektech, ohradních zdech a klenutých branách. Podobně v obcích jako Dobřeň, Dolní Vidim nebo Jestřebice se pískovec kombinoval s roubením a později s cihlou.
Kámen chránil místa, kde bylo dřevo nevhodné: topenišťové části domu, chlévy, podezdívky nebo místa vystavená větší vlhkosti. Pískovcové skály se využívaly dokonce přímo – tesaly se do nich sklepy a další hospodářské prostory.
Kokořínsko není „kamenná oblast“ v tom smyslu, že by zde stály jen masivní kamenné domy. Jeho charakter vzniká právě kombinací dřeva, pískovce, omítky a později cihel.
Světlé pískovcové kvádry pod tmavším roubením, kamenné brány, nízké zídky a skalní podloží vytvářejí charakter, který je s místní krajinou velmi těsně spojený.
Pískovec umožnil kameníkům vytvořit velmi přesné konstrukční prvky: klenáky bran, ostění, římsy, schody a pravidelné zdicí kvádry. Kámen tedy neovlivnil jen barvu staveb, ale také tvary, které bylo možné řemeslně vytvořit.
Nová zahradní zeď u roubenky na Kokořínsku může působit přirozeněji z regionálně odpovídajícího pískovce než z výrazně černého dovezeného kamene. Zároveň bychom ale nekopírovali staré stavby mechanicky. Nový materiál musí splňovat požadovanou mrazuvzdornost a vlastnosti pro konkrétní použití.
Broumovsko ukazuje, proč není přesné říct jen „místní pískovec“. V relativně malém regionu se těžilo několik druhů pískovce s odlišnou barvou, zrnitostí i využitím.
Božanovský pískovec je většinou béžový až šedobílý s rezavými polohami, zatímco například pískovce v oblasti Meziměstí mohou mít výrazně červenější charakter.
Historické lomy fungovaly například v Božanově, Libné, Meziměstí, Hlavňově nebo Suchém Dole. Nejvýznamnější současnou těžbou zůstává Lom Božanov, kde se pískovec získává blokovou technologií dodnes.
Místní pískovec najdeme na broumovských statcích především v podobě portálů, ostění, schodů, kamenických detailů a částí hospodářských staveb. Charakteristické jsou zdobné vstupní portály broumovských usedlostí, které ukazují, že kámen neměl pouze nosnou funkci – byl také prostředkem řemeslného vyjádření.
Právě rozdíly mezi jednotlivými pískovci způsobují, že Broumovsko nemá jednu jedinou „kamennou barvu“. Teplé béžové, šedé, rezavé a místy červenější odstíny se objevují v detailech statků i drobné architektuře.
Jednotlivé druhy místního pískovce se vybíraly podle jejich vlastností. Pevnější materiál se hodil na namáhané konstrukční prvky, jemnější pískovce na detailnější kamenickou práci. Regionální zkušenost tedy neznamenala jen vědět, kde je lom, ale také co z konkrétního kamene stavět.
Při opravě starého broumovského statku bychom náhradní kámen nevybírali pouze podle slova „pískovec“. Důležitá je barva, struktura, zrnitost, nasákavost i chování konkrétní horniny. Lokální kámen je hodnotný právě tím, že se dokáže přiblížit materiálu, který na stavbě už desítky či stovky let funguje.
Hořický pískovec patří mezi nejznámější české přírodní kameny. Pro region je důležitý nejen jako stavební materiál, ale také jako základ mimořádně silné kamenické a sochařské tradice.
V okolí Hořic bývaly desítky lomů. Městské informační centrum uvádí přibližně 70 historických lomů. Dnes zůstává v provozu zejména lom v Podhorním Újezdu. Historickou lomovou krajinu připomínají také lokality Boháňka-Skály, Vojice nebo známý Lom U sv. Josefa.
Na venkově se pískovec uplatňoval jako zdicí kámen i v podobě opracovaných prvků – na schody, ostění, portály, brány, parapety, krycí desky, kříže a další drobné prvky. Právě možnost přesného opracování je pro hořický pískovec typická.
Na Hořicku nemusí být kámen vždy dominantou celé fasády. Často se projeví v detailu – dobře tesaném portálu, schodu, bráně nebo kamenném prvku u cesty. Právě množství kvalitně zpracovaných detailů vytváří kulturní obraz regionu.
Velká koncentrace lomů vytvořila nejen zdroj suroviny, ale také koncentraci řemeslníků, znalostí a postupů. Kamenická tradice je tak stejně důležitou součástí identity Hořicka jako samotná geologie.
Lokální kámen není hodnotný jen tehdy, když z něj postavíme celou zeď. U tradiční stavby může regionální charakter vytvořit už správně zvolený schod, práh, ostění, koruna zdi nebo několik kamenických detailů.
Pro centrální části Českého krasu je charakteristický vápenec. Právě zde je vztah geologie a vesnického prostoru velmi dobře čitelný.
Český kras je starou těžební oblastí s množstvím drobných i později průmyslových lomů. Známé historické lomové komplexy najdeme například kolem Mořiny a lomů Amerika. Velká těžba vápence se v regionu později soustředila do několika průmyslových provozů.
Velmi dobrým příkladem je Mořinka. Dochoval se zde soubor stodol v zahradách obehnaných zdmi z místního vápence. AOPK uvádí vápencová hrazení jako prvek ovlivňující návesní prostory také v obcích Tobolka, Běleč, Korno, Mořinka a Nesvačily.
Vápenec se přirozeně uplatňoval také na terénní zídky, základy, hospodářské stavby, tarasy a drobné konstrukce v krajině.
Světlý šedo-béžový kámen vytváří kolem usedlostí pevné, ale vizuálně nenásilné hranice. Právě dlouhé vápencové ohradní zdi jsou příkladem materiálu, který nevytváří jen jednotlivou stavbu – formuje veřejný prostor celé vesnice.
Vápencová krajina dodávala nejen stavební kámen. Vápenec byl historicky také základní surovinou pro výrobu vápna, tedy pojiva používaného při samotném zdění a omítání. Krajina tak mohla poskytovat současně kámen i materiál pro jeho spojování.
Pokud v Českém krasu budujeme novou zahradní zídku nebo obnovujeme historické hrazení, regionálně odpovídající vápenec může být výrazně klidnější volbou než kámen s úplně jinou barevností a strukturou. U oprav je však potřeba sledovat i fyzikální kompatibilitu nového a původního materiálu.
Moravský kras je další výraznou vápencovou krajinou. Vyskytují se zde různé typy devonských vápenců a jejich přítomnost ovlivnila nejen podzemní krasové jevy, ale také tradiční venkovské stavění.
Historicky se kámen získával z mnoha menších místních zdrojů. Na jihovýchodním okraji Moravského krasu dnes funguje velký vápencový lom Mokrá. Je ale dobrým příkladem toho, že aktivní lom v regionu automaticky neznamená zdroj pohledového zdicího kamene – významná část zdejší suroviny je určena pro průmyslové zpracování.
AOPK přímo uvádí, že ačkoli se v Moravském krasu zachovalo relativně málo původních vesnických domů, stále lze vidět staré stodoly, terasy a zídky postavené z místního vápence. Dobře se tento princip čte v krajině kolem obcí jako Ostrov u Macochy, Rudice, Vilémovice nebo dalších sídel v centrální části krasu.
Světlé nepravidelné vápencové zdivo přirozeně navazuje na odkryvy horniny, kamenité meze a členitou krasovou krajinu. Typické není nutně jen na domech. Mnohdy je důležitější v zahradách, na okrajích vesnic a v hospodářském prostoru.
Právě terasy a zídky připomínají, že kamenná architektura není jen architektura budov. Kámen pomáhal lidem přetvářet samotný terén – vytvářet rovné plochy, oddělovat zahrady a stabilizovat svahy.
U nové zídky v krasové oblasti bychom nejprve hledali světlý regionálně blízký kámen podobné struktury. Současně bychom vždy prověřili jeho technickou vhodnost. Ne každý vápenec z geologicky blízkého místa je automaticky vhodný na silně namáhanou venkovní konstrukci.
Materiál tradičně označovaný jako sedlčanská žula je z geologického hlediska především porfyrický biotitický granodiorit středočeského plutonu.
Tohle rozlišení stojí za zmínku. Obchodní a tradiční názvy kamenů nemusí přesně odpovídat petrografickému zařazení – v praxi se s tím setkáme poměrně často.
Významnou lokalitou je Vápenice u Vysokého Chlumce. Lom zde funguje i dnes a granodiorit se těží jako blokový, stavební a kamenický materiál. Starší stopy těžby najdeme i na dalších místech Sedlčanska, například kolem Bořené Hory.
Tvrdý místní kámen se přirozeně uplatňoval v místech, kde byla požadována odolnost: v soklech, základech, ohradních zdech, schodech, prazích, dlažbách a hospodářských konstrukcích.
Sedlčanský granodiorit je namodrale až tmavě šedý a obsahuje nápadnější světlé vyrostlice živce. Ve zdivu proto působí mnohem tvrdším a kontrastnějším dojmem než měkká žlutá opuka nebo světlý pískovec.
Tvrdý granodiorit vyžaduje jiné rozhodování než pískovec. Kámen je odolný, ale jeho ruční opracování vyžaduje více práce. U běžného venkovského stavění proto často dává smysl využít přirozený tvar a kámen opracovat jen tam, kde je to skutečně potřeba.
Pro zídku, dlažbu nebo sokl na Sedlčansku je místní granodiorit velmi logickou volbou, pokud odpovídá požadované konstrukci. Má nejen regionální návaznost, ale také vlastnosti vhodné pro silně namáhané venkovní prvky.
Blatensko patří k nejlepším českým příkladům toho, jak může jeden místní materiál prostoupit téměř každou část venkovského hospodářství. Zdejší „žulou“ je převážně granodiorit středočeského plutonu, blatenského typu.
Lomy fungovaly například v Řečici, Drahenickém Malkově, Chlumu-Skalí a Vahlovicích. Vedle nich existovala řada menších lomů a míst příležitostné těžby.
V samotných Tchořovicích je doloženo několik historických lomečků i získávání volně ležících kamenů. Materiál tedy skutečně pocházel z bezprostředního okolí obce.
V Tchořovicích je využití mimořádně dobře zdokumentované. Granodiorit tvořil zdivo obytných i hospodářských staveb a mohutné stěny mohly mít přibližně 60 až 80 cm. Ohradní zdi kolem domů a zahrad dosahovaly okolo 70 cm tloušťky a byly zakončené velkými krycími kameny.
Z kamene se vyráběly také plotové sloupky, základy studní, chodníky, koryta pro dobytek a dokonce velké monolitické nádrže označované místně jako močárny.
Výsledkem je robustní architektura. Šedý hrubozrnný kámen, velké tloušťky stěn a těžké krycí bloky působí jinak než pravidelné pískovcové kvádry severních Čech.
Není to méně kultivovaný způsob práce. Je to jiné řemeslné přizpůsobení jinému materiálu.
Ještě kolem roku 1920 pracovaly podle regionálních záznamů v blatenských lomech stovky kameníků a pomocných pracovníků. Kamenictví tak nebylo okrajovým řemeslem, ale významnou součástí místní ekonomiky a znalosti kamene se přenášely mezi generacemi.
Máte-li na Blatensku kámen ze staré stodoly, bourané ohradní zdi nebo vlastního pozemku, stojí za to o jeho opětovném použití vážně přemýšlet. Právě takový materiál může nové zídce nebo dvoru dát charakter, který se dovozem náhodného kamene napodobuje jen těžko.
Písecko je dobrým příkladem, proč se při regionálním přehledu vyhnout příliš jednoduchým značkám. V oblasti se uplatňují granodiority středočeského plutonu, žuloruly i další tvrdé horniny.
Nelze proto jednoduše říct, že každý starý šedý kámen na Písecku je „žula“.
Regionální surovinové podklady uvádějí ložiska stavebního kamene například v lokalitách Jistec, Kožlí, Kamenné Doly nebo Lašovice. V minulosti navíc fungovalo mnoho menších těžeben, které zásobovaly především nejbližší okolí.
Tvrdý místní kámen nacházel uplatnění v základech, soklech, hospodářských zdech, ohradních konstrukcích, cestách a dlažbách. Menší lomy často vznikaly právě kvůli místní potřebě stavebního a silničního kamene.
Písecko a navazující části jižních Čech charakterizují spíš tvrdé šedé horniny, nepravidelnější lomové zdivo a robustní kamenné konstrukce. Administrativní hranice okresu ale není geologická hranice a směrem k Táborsku i dalším oblastem se skladba hornin mění.
Staré malé lomy byly často velmi pragmatické. Nebyly zakládány proto, aby dodávaly reprezentativní kámen po celé monarchii, ale protože obec potřebovala základový kámen, opravit cestu nebo postavit nový hospodářský objekt.
Na Písecku bychom nehledali produkt s nálepkou „písecká žula“, ale nejprve zjistili skutečný materiál původní stavby nebo místní geologii. U opravy je důležitější podobnost vlastností a struktury než obchodní název.
Mrákotínská žula je jedním z klasických kamenů Vysočiny. Vyskytuje se v šedých i dalších barevných variantách a je ceněná především pro pevnost, odolnost a možnost kvalitního kamenického zpracování.
Lom v Mrákotíně je činný i dnes. Širší kamenická oblast ale pokračovala přes Třešť, Rohoznou a Dolní Cerekev až například k Boršovu, kde má těžba žuly tradici od první poloviny 19. století.
Žula se uplatnila na sokly a základy, schody, prahy, dlažby, koryta, plotové sloupky, studny a další prvky, u kterých byla výhodou její mechanická odolnost.
Šedá žula vytváří pevný vizuální základ pod omítanými nebo dřevěnými částmi staveb. Díky možnosti vyrábět velké odolné prvky se objevuje i tam, kde by měkčí kámen nevydržel – na hranách schodů, v dlažbě nebo v kontaktu s terénem.
Historie Boršova popisuje, jak těžba žuly proměnila původně zemědělskou obec. V místní paměti se dokonce dochovalo úsloví, že tam svého času byl téměř „co dům, to kameník“. Je to přesná ukázka toho, že místní kámen formuje nejen architekturu, ale i způsob obživy.
Mrákotínská žula má stále živou těžbu i zpracování. Pokud tedy v regionu potřebujeme odolnou dlažbu, schody, soklový kámen nebo jiný venkovní prvek, nemusí být návrat k regionálnímu materiálu jen nostalgickou myšlenkou – může být i prakticky realizovatelný.
Na Jesenicku se těží takzvaná slezská žula. Nejčastější světlá varianta má šedou až šedožlutou barvu, vedle ní se v regionu vyskytují také tmavší horniny.
Historie těžby se váže například k Žulové, Černé Vodě, Vápenné a Malé Kraši. Výrazný průmyslový rozvoj začal v 19. století. Těžba v regionu pokračuje i dnes – činné lomy jsou například v Žulové a Černé Vodě.
Ještě před rozvojem průmyslových lomů místní lidé využívali volně ležící kameny z polí. Vznikaly z nich dveřní rámy, koryta a žlaby. Později se žula rozšířila jako stavební kámen a ve velkém se z ní vyráběly dlažební kostky, obrubníky a další namáhané prvky.
Slezská žula dává regionálním stavbám tvrdý, světlý až šedožlutý kamenný základ. V krajině zároveň zůstala řada zatopených a opuštěných lomů, takže stopa kamene není patrná jen ve stavbách, ale i v samotném terénu.
V Žulové byla roku 1886 otevřena odborná škola pro žulový průmysl. Kamenictví se tak z místní praktické zkušenosti proměnilo v systematicky vyučované řemeslo. Samotné město Frýdberk bylo po válce přejmenováno na Žulovou – těžko hledat výraznější důkaz toho, jak silně může kámen ovlivnit identitu místa.
Slezská žula se stále vyrábí i jako soklový a zdicí kámen. U nové zdi nebo podezdívky na Jesenicku tak lze pracovat s materiálem, který má přímou geologickou i řemeslnou vazbu na region.
Jedním z výrazných severočeských kamenů je liberecká žula, přesněji porfyrický biotitický granit. Charakteristická je hrubší strukturou a často narůžovělým odstínem daným draselným živcem.
Významným současným zdrojem je kamenolom Ruprechtice v Liberci, kde těžba pokračuje v několika lomových pracovištích. Kamenický průmysl navazuje i na další žulové lomy Jizerských hor.
Jizerské hory známe především díky dřevěné lidové architektuře, ale právě proto jsou její kamenné části dobře čitelné. Tradiční domy kombinovaly roubenou obytnou část se zděnou kamennou síní nebo hospodářskou částí. Kámen se používal také na sokly, schody a další prvky v kontaktu s terénem.
Typickým obrazem není celožulový dům, ale kontrast robustního kamenného základu a lehčí dřevěné konstrukce nad ním. U konkrétní historické stavby samozřejmě nelze bez průzkumu tvrdit, že každý kámen pochází právě z Ruprechtic; širší regionální vazba na místní granitoidy je ale zřetelná.
Liberecká žula se díky barvě odlišuje od řady běžných šedých granitů. Lokální materiál tak regionálním stavbám nepřidával jen odolnost, ale také specifickou barevnost.
Při nové úpravě u tradiční jizerskohorské chalupy bychom s výrazným dovezeným kamenem pracovali opatrně. Regionálně blízký šedý až narůžovělý granit může na soklu, schodech nebo zídce navázat na místní materiálový jazyk mnohem přirozeněji.
Pro velkou část Nízkého Jeseníku je charakteristická tmavě šedá až černá břidlice. Její schopnost štípat se podél vrstev na tenké desky předurčila materiál především pro střešní krytinu, jeho využití ale bylo mnohem širší.
Historickými centry těžby byly oblasti Budišovska a Oderska, Svobodné Heřmanice, okolí Vítkova a řada dalších lokalit. Na rozdíl od běžných kamenolomů se zde břidlice v mnoha místech získávala také hlubinnou těžbou.
Řada starých lomů a dolů je dnes opuštěná nebo zatopená. V menším rozsahu byla v novější době těžba na některých lokalitách obnovována, takže aktuální dostupnost konkrétní břidlice je potřeba ověřovat případ od případu.
Výborným příkladem je Zálužné u Vítkova. Břidlice zde nebyla pouze střešní krytinou. Ze zbytkového materiálu lidé stavěli domy a z břidlice je postavená také místní hasičská zbrojnice a kaple.
Břidlice se dále používala na obklady, dlažbu, zídky, stavební desky a samozřejmě střechy.
Má úplně jiný vizuální účinek než světlé české pískovce. Tmavý grafitový kámen, tenké vrstvení a břidlicové střechy dávají stavbám výrazně severnější, kompaktnější charakter.
Břidlice krásně ukazuje přímý vztah vlastnosti horniny a řemesla. Protože se přirozeně štípe na tenké desky, vzniklo kolem ní specializované pokrývačské a štípačské řemeslo. Kdyby stejná oblast ležela na masivu žuly, její tradiční střechy by pravděpodobně vypadaly úplně jinak.
Při opravě stavby v břidlicové krajině má smysl zachránit původní použitelnou břidlici a hledat materiál podobných vlastností. Náhrada jen podle tmavé barvy nemusí fungovat – důležitý je způsob štípání, pevnost i konkrétní použití.
Severní Čechy jsou charakteristické výskytem vulkanických hornin a jednou z nejvýraznějších je čedič neboli bazalt.
Na rozdíl od pískovce jde o mimořádně tvrdý materiál, který se obtížně kamenicky opracovává. Právě tato vlastnost výrazně ovlivnila jeho použití.
Historické lomy najdeme například u Panské skály, Zlatého vrchu, Práchně, Polevska nebo Dolního Sedla. Mnoho těchto lomů bylo ve druhé polovině 20. století uzavřeno a některé lokality jsou dnes chráněnými přírodními památkami.
Čedič se uplatnil především tam, kde byla jeho tvrdost výhodou a nebylo potřeba jemné opracování: v komunikacích, dlažbách, soklech, opěrných zdech nebo drobných venkovních stavbách.
Přirozená sloupková odlučnost vedla také k využívání dlouhých čedičových kusů jako plotových sloupků.
Čedič dává stavbě tmavý, téměř černý až modrošedý akcent. Většinou se neobjevuje v dokonale hladkých pravidelných kvádrech. Jeho přirozená podoba je hrubší, ostřejší a často výrazně kontrastuje s omítkou nebo dřevem.
U čediče se řemeslo muselo přizpůsobit kameni ještě výrazněji než u pískovce. Kameník často využíval přirozený tvar horniny místo toho, aby se ji snažil násilně přetvořit.
Čedič může být v severočeské krajině velmi autentický materiál, ale řada původních lomů je dnes uzavřená nebo chráněná. Lokální kámen nikdy neznamená, že si ho můžeme vzít z chráněného skalního útvaru nebo krajiny. Pro novou stavbu používáme legálně získaný materiál, případně vhodný kámen z demolice.
Maletínský pískovec je světlý až žlutý pískovec, místy s výraznějšími barevnými kresbami a železitým zbarvením. Díky dobré opracovatelnosti byl vhodný nejen ke zdění, ale i pro detailní kamenickou práci.
Kámen se získával v lomech západně od Maletína. Těžba zde má dlouhou historii, dnes jsou však původní lomy historickými lokalitami. Obec zpřístupňuje například bývalé lomy včetně Kubíčkova lomu jako součást místních naučných tras.
Maletín nabízí velmi konkrétní doklad místního použití: rodinný dům čp. 1, stavba lidové architektury z první poloviny 19. století, je bohatě zdobený právě maletínským pískovcem. Z místního kamene vznikaly portály, ostění, ohradní prvky, kříže, sochařské práce a další kamenické články.
Teplý pískovec dovoloval kombinovat běžné zdivo s jemnější kamenickou výzdobou. Kámen tak nevytvářel jen masivní plochu stěny, ale mohl zvýrazňovat vstupy, rohy a další důležité části stavby.
S Maletínem je spojená místní kamenická tradice včetně rodiny Wankeových. Opět vidíme stejný princip: kde byl kvalitní a dobře opracovatelný kámen, tam se postupně rozvíjela specializovaná řemeslná zkušenost.
Původní maletínský lom dnes není běžným zdrojem nového kamene. Při opravě tedy může být důležitější zachránit originální materiál nebo najít náhradu s podobnými technickými i vizuálními vlastnostmi než koupit první žlutý pískovec, který má podobnou barvu.
Na první pohled skoro nic. Opuková stodola pod Džbánem vypadá jinak než granodioritová zeď na Blatensku a břidlicový dům v Nízkém Jeseníku.
Princip je ale stejný.
Proto může působit stará vesnice harmonicky, přestože jednotlivé domy nestavěl jeden architekt a nevznikly ve stejném roce. Sdílely podobnou měřítkovost, místní řemeslné zvyklosti – a často také stejný materiál.
Dnes máme opačný problém než naši předci. Nejsme omezeni tím, co najdeme za vesnicí. Na jednu zahradu můžeme během několika dní přivézt kámen z různých částí republiky i ze zahraničí.
Technicky je to obrovská výhoda. Esteticky ne vždy.
Pokud se vedle staré opukové stodoly objeví výrazně černá téměř pravidelná stěna z kamene úplně jiné geologické oblasti, může každý prvek samostatně vypadat dobře, ale dohromady si nerozumí.
Stejně tak může dokonale opracovaný importovaný obklad působit vedle hrubého lokálního venkovského zdiva příliš čistě a dekorativně.
Autenticita nevzniká tím, že použijeme co nejdražší kámen. Často vzniká tím, že použijeme správný kámen na správném místě a necháme jeho charakter přirozeně vyniknout.
Bylo by chybou z regionálního přístupu udělat další jednoduché pravidlo typu „kámen se nesmí vozit dál než 20 kilometrů“.
Historicky se kvalitní kámen také přepravoval. Významné lomy zásobovaly větší území a vhodná surovina se používala tam, kde místní materiál nestačil.
I dnes existují dobré důvody použít kámen odjinud:
Smyslem není zakázat jiný kámen. Smyslem je položit si otázku, kterou dnes často úplně přeskakujeme: co je tomuto místu vlastní?
Pokud plánujete zahradní zeď, podezdívku, cestu nebo opravu staré stavby, začali bychom ještě před návštěvou prodejce kamene.
S touto situací se setkáváme poměrně často: někdo rozebírá starou stodolu, hospodářskou budovu nebo ohradní zeď a najednou má na pozemku desítky tun kamene.
Pokud je materiál zdravý, není to automaticky stavební odpad. Naopak.
Kámen už má několik velkých výhod:
Vyplatí se ho už při rozebírání třídit: zvlášť dlouhé vazné kameny, rohové kusy, ploché krycí kameny, běžnou zídkovinu a drobný materiál. Právě kvalitní třídění často rozhodne, zda ze staré hromady vznikne dobře postavená nová zeď.
Když zmizí místní kámen ze staveb, neztrácíme jen určitou barvu.
Postupně mizí také znalost, jak se právě tento materiál štípe, jak se klade, kde se mu daří a kde naopak selhává.
Kameník z pískovcové oblasti přirozeně rozvíjel jiné dovednosti než člověk, který celý život pracoval s tvrdou žulou. V břidlicové oblasti vzniklo specializované štípání střešních desek. Na Blatensku se zkušenost přizpůsobila velkým kusům tvrdého granodioritu.
Regionální stavební kultura tedy nevznikla jen kombinací geologie a architektury. Mezi nimi vždy stál člověk, který se musel naučit místní kámen číst.
Po celé republice najdeme vesnice, jejichž charakter dává smysl až ve chvíli, kdy se podíváme pod povrch okolní krajiny.
Opuka pod Džbánem. Pískovec na Kokořínsku, Broumovsku a Hořicku. Vápencové zdi v Českém a Moravském krasu. Granodiorit na Blatensku a Sedlčansku. Žula kolem Mrákotína a Žulové. Břidlice v Nízkém Jeseníku. Čedič severních Čech.
Každý z těchto kamenů vedl k trochu jinému způsobu práce a jinému výsledku. Právě jejich opakované používání pomáhalo vytvořit regionální charakter české krajiny.
Dnes máme materiálové možnosti, o kterých se dřívějším stavitelům ani nesnilo. Přesto může být dobrým prvním krokem právě návrat k jednoduché otázce:
Jaký kámen je vlastní místu, na kterém právě stavíme?
Nemusíme ho použít za každou cenu. Pokud je ale technicky vhodný, legálně dostupný a dává smysl pro daný projekt, často právě on vytvoří výsledek, který v krajině nepůsobí jako cizí dekorace, ale jako přirozená součást místa.
Na naše praktické kurzy stavby suché kamenné zdi lidé často přijíždějí právě s kamenem z vlastního pozemku, staré stodoly nebo rozebrané zdi. Učíme se nepostavit jednu konkrétní zeď podle vzoru, ale poznat, jak konkrétní kámen otočit, kam ho použít a jak z různých tvarů vytvořit stabilní konstrukci.
Pokud vlastní projekt plánujete, můžete si přivézt fotografie kamene i místa stavby a probrat je přímo při práci.
Článek je založen na kombinaci terénního a řemeslného pohledu s veřejně dostupnými podklady Národního památkového ústavu, Agentury ochrany přírody a krajiny ČR, České geologické služby, regionálních muzeí, obcí a současných provozovatelů lomů. Stav provozu jednotlivých lomů se může v čase měnit; u zdrojů označených jako činné jsme vycházeli z veřejně dostupných informací ověřovaných v srpnu 2026.
Začněte starými stavbami přímo v obci a okolních vesnicích. Sledujte hlavně podezdívky, stodoly, ohradní zdi, brány, studny a staré cesty. Potom lze nález porovnat s geologickými mapami České geologické služby, informacemi regionálního muzea nebo historií místních lomů.
Ne. Místní původ je velká estetická a kulturní výhoda, ale materiál musí být především technicky vhodný pro konkrétní použití. Pokud původní lom neexistuje nebo místní hornina není vhodná, lze použít kámen z širšího regionu s podobnými vlastnostmi a vzhledem.
Ne. Jeden lom může obsahovat různé vrstvy a ne každý materiál je vhodný na venkovní zdivo, dlažbu nebo sokl. Aktivní průmyslový lom navíc nemusí vyrábět ručně použitelný zdicí kámen. Geografická blízkost je pouze jeden z parametrů.
Ano, pokud je kámen soudržný a technicky vhodný. Starý místní kámen může být pro novou zídku mimořádně hodnotný. Při rozebírání doporučujeme zvlášť třídit rohové, dlouhé vazné, ploché krycí a běžné zdicí kameny.
Ne automaticky. Kámen má vlastníka stejně jako pozemek a v chráněných územích může být jeho odběr zakázaný. Pro stavbu používejte materiál s legálním původem – z vlastního pozemku za odpovídajících podmínek, z povolené demolice, lomu nebo od dodavatele.
Protože jeho barevnost, textura a způsob zvětrávání odpovídají horninám přirozeně přítomným v okolní krajině. Navíc na něj historicky reagoval místní způsob zdění a opracování, takže materiál i řemeslné provedení tvoří jeden celek.
Samotná barva nestačí. Náhradní kámen by měl mít pokud možno podobnou strukturu, pórovitost, pevnost, nasákavost a způsob zvětrávání. Kámen, který první rok vypadá stejně, se může po deseti zimách chovat úplně jinak než původní materiál.
Ne každý je ready připravenhned. Nech mi e-mail a pošlu ti nové termíny, uvolněná místa i důležité info ke kurzu.
Bez objednávky, bez platby a bez závazku.
